Šílená češka v Dubaji

Jak to chodí v dubajské škole, když učíte malé děti, jejichž rodiče mají několik služek a nejnovější ferrari v garáži? Jak to vypadá doma, když jste manželkou akademicky vzdělaného funkčního alkoholika? O tom všem vypravuje Blanka Solařová-Calibaba ve své nové knize.

Blanka Solařová-Calibaba vystudovala Fakultu sociálních věd UK, později i Ontarijskou univerzitu. Od počátku devadesátých let žila v kanadském Calgary, kde působila, jak sama říká, coby „designérka naftových potrubí“. V roce 2003 odjela do Saúdské Arábie. V posledních letech bydlí a pracuje v Dubaji. Na český trh vstoupila úspěšnou knihou Sousedka ze Skalistých hor (Paseka, 2012) o životě uprostřed totálního kanadského zapadákova (lesy, lesy, občas nějaký mýval a supermarket). Pravidelně přispívá do týdeníku Reflex.

Úryvky

Svatba

Podle instrukcí byl náš sňatek schválen. Přidělili mi super šejka Ahmeda, aby mě zastupoval jako poručník, protože můj tati zemřel v roce 2002. Nejprve nás ale psycholožka poučila o svazku mezi mužem a ženou. Žena prý řekne denně pět tisíc slov, zatímco muž jen asi pět (můj odhad: pivo, večeře, fotbal, kozy a kámoši).

Velice příjemný Ahmed se poté zeptal mého Budoucího, zda chce něco přidat do naší předmanželské smlouvy.

„Jako co?“ nechápal Budoucí.

„No třeba – může nevěsta řídit? Může pracovat? A tak.“

Budoucí řekl, že nic přidat nechce, a od té doby denně lituje a dovolává se šejka Ahmeda, že zapomněl připsat dovětek: Ať je zticha, ať mě nechá bejt, ať furt nebourá auto a ať po sobě uklízí.

Pak Ahmed řekl něco arabsky a Budoucí to musel opakovat. Pořád jsem čekala, kdy budu opakovat já, ale nikdo mě nevyzval. Jen jsem se nakonec podepsala do oddací knihy. A bylo to! Prstýnky jsme si předali na parkovišti a oddací knížku nám vydali do pěti pracovních dnů. Trochu jsem se urazila, že pod mým jménem byla poznámka DEFLOWERED (deflorovaná), ale co…

Narozeniny

Problém jsem zaregistrovala už kilometr od školy. Šest Indů se snažilo školní branou pronést obrovský dort s obrazem vlajky Spojených arabských emirátů. Nakonec ho museli naklonit, takže z něj popadalo devětadvacet svíček a marcipánová miniatura nápadně se podobající mé osobě.

Ve třídě mě pak čekalo daleko víc překvapení. Žádné mobily, parfémy či zlato. Rodiče a žáci se zřejmě rozhodli, že jsem málo emirátizovaná. A že oni to změní.

Z narozeninových tašek jsem vytáhla:

-3 ženské hábity abáje

-1 burkiny s kapucí

-4 šaily (šátky na hlavu)

-velkou nálepku s podobiznou šejka Zajída

-Oud, arabskou, mohutně kořeněnou voňavku

-skleněnou vodní dýmku šíšu

-dárkový poukaz na odstranění chlupů

Třídní schůzka

Těsně před schůzkami brousil ředitel chodbami školy a kontroloval nástěnky, pravítka, oděv učitelek („Jsou vám vidět kotníky, běžte se okamžitě převléct!“) a uvítací výzdobu.
Napsala jsem rebelsky na tabuli Fuck you, parents, ale okamžitě jsem vyměkla a nápis změnila na Welcome, parents! Přece jenom, ti rodiče za mou přepracovanost nemohou. Většinou si chodí jen pokecat.

„Prosím, tady je Mohamedovo vysvědčení.“

„Miss, on zlobit? Ne? Doma on zlobit tak moc, že my bít moc velmi moc. Miss, vy bít Mohamed taky! Jinak my nemít čas plácnout Alí, Alia, Fátima a Amín!“

„Ne! To ne!“

„Ale to muset! Já napsat vedení školy, aby povolit bít. Nové dítě na cestě, inš’alláh, a já plácnout břicho, když moc kopat.“

„No to snad ani…“

„Snad Bůh dá chlapec. Když bude děvče, my vám darovat, Miss…“

„To já nemohu přijmout…“

„Chápu, Miss, vy taky chtít chlapec.“

Sahám po lexaurinu, ale už je tu další rodič.

„Miss, tady foto mého manžela. On ošklivý a starý, skoro osmdesát. Proto naše Šamma tak ošklivá. Ale já třetí manželka, tak co dělat. Já Šamma natírat bělicími krémy, ale ona jenom křičet a být ošklivá.“

„Podle mého názoru je Šamma velmi hezké děvče.“

„Ale černá jak bota, Miss.“

Další rodič. Mahmúdova matka se rozpláče, protože jí utekla nová služka a ona má teď jenom dvě. Pokyny školy ovšem zní jasně. Náš rodič, náš pán. Takže podávám papírové kapesníky, poslouchám a mlčím.